110 let Sokola Záblatí (1911-2021)

Ještě k Roudnici….

(článek z časopisu Sokolské souzvuky č.8-9 z pera sestry Jariny Žitné)

„Je jednoduché sbalit se a odjet.

Mnohem těžší je sbalit se a zůstat!“

Jestli jsem někdy psala něco strašně nerada, tak je to tenhle článek – je však nutné ho – v rámci poučení pro všechny - napsat. Jedná se o největší vadu na kráse našeho společného pobytu na setkání Sokolů pod Řípem.

Abych předešla všem dalším domněnkám a zbytečným řečem – akce to byla vynikající a my všichni, cvičenci i cvičitelé za ni roudnickým sokolům děkujeme.

Je však naprosto jasné, že taková setkání jsou nesmírně náročná organizačně – a byl by zázrak, kdyby se nevyskytly chyby! Kdybychom něco podobného dělali právě teď, znovu, byly by tam zase, i když pravděpodobně jiné.

Neslyšela jsem žádné podstatné stížnosti na vlastní organizaci na cvičišti i v jeho nejbližším zázemí. Vedoucí skladeb byli dobře připraveni a zkoušky, přes psí počasí probíhaly v klidu a s úsměvy. Dobrý průběh zkoušek se nakonec projevil i na vlastním vystoupení v neděli.

Stížnosti – a těch bylo poměrně hodně – se týkaly především ubytování. Celá řada jich byla skutečně oprávněná – což však nesnižuje práci organizátorů v župě Podřipské – uvědomme si, že město má 13 tisíc obyvatel a nás do Roudnice přijelo – odpočítáme-li značný počet cvičenců, kteří cvičili ve dvou, případně i více skladbách – minimálně kolem pěti tisíc. Byl by zázrak, kdyby mohli být všichni spokojeni!

Pohár hořkosti však přetekl cvičenkám ze severní Moravy, které nakonec odjely, protože jejich ubytování neodpovídalo jejich požadavkům a požadované ceně ubytování. Od začátku mi bylo jasné, že to neudělaly lehkomyslně a že to bylo pro ně těžké! Přesto si myslím, že se to dalo řešit ještě jinak.

Mezi cvičenkami skladby Česká suita, kde jejich odjezdem chyběl celek, nastalo značné rozladění – všem nám přece vždy jde o co nejlepší prezentaci skladby. V rámci spravedlivého posouzení celé situace mi dovolte zveřejnit alespoň něco z rozsáhlé korespondence, kterou jsem dostala osobně, stejně jako výňatky dopisů, které byly adresovány přímo župě Podřipské. Je to smutná korespondence, ale pomůže pochopit situaci, kterou cvičenky neočekávaly a očekávat nemohly.

• Jestli si myslíš, že jsme ,,odjely ze vzteku a rozladění ", tak se mýlíš, odjížděly

jsme bezradné, smutné a zklamané a bezmocné...................................................

• Jen jednu poznámku k našemu odjezdu mi ještě dovol, hledaly jsme samy

z ubytování východisko, ztrouchnivělé madrace se na podlahu nedaly položit, nebylo tam místo a přes venkovní zeď se dala prostrčit ruka.Chtěly jsme se obrátit na místní školu a spát ve třídě, neměly jsme karimatky.

I v naší župě se musíme příště při sjednávání noclehů zlepšit .

Čekaly jsme 1,5 hod. na telefonát s textem „neodjíždějte,budeme to řešit“.

Posledním vlakem jsme tedy odjely.

Tolik samotné cvičenky.

Ještě z dopisu náčelnice župy, sestry Majky Žáčkové:

. Byla opravdu chyba v komunikaci. Kdyby holky zavolaly mne  (spala jsem v tělocvičně v Gymnáziu ve městě) ,dalo by se to vyřešit.V naší ubytovně byly volné 3 třídy. Spacáky měly s sebou a u nás byl v tělocvičně štos žíněněk, které bychom nanosily do třídy a mohly holky spát jako u maminky. A já se o všem dověděla až ráno. A ještě dlouho jsem tomu nevěřila. Jinak jsou to děvčata obětavá a věřím,že dnes svého zkratu litují. U nás na Gymnáziu byl také problém. Jedna z jednot nechtěla spát společně se všemi v tělocvičně. Tak se odstěhovala na chodbu a spokojenost nakonec byla na obou stranách. Jinak máme z Roudnice ty nejkrásnější vzpomínky.

Asi nejobsáhlejší informace mám od župní vedoucí České suity sestry Vlaďky Baranové. cituji z dopisu, který zaslala náčelnici župy Podřipské:

Vím, jaká je záslužná činnost všech v Sokole. Ale bez členů a řádných cvičenců bychom nebyli nic. Obdivuji Vás, že jste se pustili do tak velké akce, jako byl Slet pod Řípem. Těšily jsme se tam, tedy všechny mé cvičenky. I přes nepřízeň počasí to bylo fajn. Až na to ubytování.....

Měla jsem na starosti Českou suitu na slet do Prahy a samozřejmě také do Roudnice. Vzhledem k tomu, že náš celek je vždy řádně připraven, myslím, že tato zkušenost byla zaznamenána již dříve a proto nás také Maruška Skácelová dala dopředu. Bylo nás 72, dva celky. Tedy - mělo nás být tolik. Bylo mi to líto, že tam ten celek chyběl, ale chápala jsem i děvčata, která odjela.

Co se stalo víš. Ale nevím, proč uvádíš, že "co jsi slyšela na župě, tebou otřáslo"::: Nevím , co jsi slyšela. Ale já zase vím ze strany mých cvičenek , co otřáslo jimi!!! A to si opravdu nezasloužily. Nejen ony, ale i tři bratři z mé jednoty, kteří dopadli stejně. Jenže oni zůstali, nic jim nezbývalo, měli jsme do Roudnice zajištěn autobus, takže byli odkázáni na nás ostatní, kteří jsme, chvála bohu, bydleli v rámci očekávaných možností., dobře.

Já se svými "suitačkami" na gymnáziu na svých vlastních lehátkách a spacácích, jak jsme s tím počítaly. I když nejdříve mě čekal šok po příjezdu, že nás chtěli všechny účastníky z župy Beskydské doslova "našlapat" do jedné tělocvičny!!!! Odmítla jsem, chtěla jsem pro mou 18-ku alespoň třídu. Nakonec jsem ji měla....Chudáci ale ostatní, muži, ženy i děti, nevím, kolik, ale určitě přes 100 lidí v jedné malé tělocvičně??!!!

Bohužel, stejná skupina děvčat měla velký problém s ubytováním v Praze při všesokolském sletu. (To tedy předcházelo situaci v Roudnici a celou situaci to zhoršilo!). Takže děvčata chtěla ukončit aktivní účasti na sletech ....po 20 letech i vzhledem ke svému věku a zdravotní způsobilosti hezkou vzpomínkou na Slet pod Řípem. Podmínkou bylo, že budou mít slušné ubytování, které si zaplatí a které koresponduje s jejich věkem a zdravotním stavem. Nechtěly nechat nic náhodě, aby nedopadly jako v Praze 2012 a proto si už brzy zajišťovala jejich vedoucí Alenka Vašková prostřednictvím naší a potažmo vaší župy "slušné" ubytování za 250,-Kč, tak, aby je nepotkalo něco , jako v Praze. Jejich cvičitelka chtěla pro své svěřenkyně to, co si zasloužily, nic víc a nic míň. Ale zkus se vžít do jejich situace a pocitu strašného zklamání a pocitu, že je opět někdo podvedl.... Dorazily večer do Račic po mnohahodinové jízdě vlakem, těšily se na slíbené "hotelové ubytování", jak jim bylo sdělováno i naším tajemníkem a zástupkyní Sportcentra Račice, kde ubytováni měly zajištěno....A čekalo je hrůzné překvapení - dřevěná bouda, skrz zdi díry ven, netěsnící okna, malé místnosti jen s železnými palandami, nebezpečnými, vratkými, na které se nedalo ani vylézt - vzhledem k věku 65 - 75let... Žádné sociálky v místě..... Většině jim bylo do pláče. Chtěla jsem jim nabídnout možnost, že jim zařídím třídu na gymnáziu, ale neměly své karimatky, lehátka....neměly by na čem ležet. Takže to jsme zamítly. Když volaly o pomoc, náš tajemník nebyl k nalezení a když se konečně někomu asi od Vás dovolaly, nikdo s nimi situaci pořádně a hned neřešil. Tak přes únavu , ztracený čas a peníze se rozhodly chytit poslední vlak do Bohumína..... Spěchaly, nemohly čekat, že se možná někdo o ně postará....a jak...Byly už jednou zklamané v Praze a opakuje se to znovu. Já bych asi na jejich místě reagovala stejně. I když jsem s nimi komunikovala, nemohla jsem jim také hned nějak pomoci, neměla jsem na nikoho kontakty, kromě našeho tajemníka, a ten telefony nebral.... Proto jsem jim dala požehnání, když se

rozhodly odjet. Přesto, že mi to bylo líto.....Byly vázány tím odjezdem posledního vlaku. Možná, kdyby se jim někdo věnoval, viděly by snahu a účast, tak by neodjely. Ale nestalo se tak, nebo se tak nestalo včas....Kdo ví!!!

Už je to za námi, možná to nechalo škraloup na nás celkově, nevím, rozšiřovaly se pomluvy, že to jsou nějaké fifleny rozmazlené..... Nic z toho není pravda, vždy, když se pomluva šíří, narůstá....Nezná se pozadí věci. Já se s tím setkávala už na nástupu na trénink v Roudnici a snažila situaci vysvětlit. Ale nešlo to vysvětlit víc jak tisícovce dalších cvičenek a lidí kolem sletu....to se už nepodaří. A přišlo mi pak hrozně líto, když při zkoušce naší skladby jsi říkala, že jsme sokolové, a že přes problémy, které se vyskytly něco vydržíme.....narážela jsi na odjetá děvčata....že ony nevydržely. Ale čeho je moc, toho je příliš. Zasloužily si slušné, důstojné zacházení.

(Text dopisu je, samozřejmě, zkrácen!)

Zajímavá je ovšem také korespondence přímo s ubytovacím zařízením v Račicích:

Zasílám k nahlédnutí korespondenci s ubytovnou v Račicích ohledně reklamace ubytování. Byla jsem zaskočena odpovědí paní Hanouskové, která mi sdělila, že oni nabízeli župě Podřipské uvedené ubytování za 110,-Kč - holá postel s vlastním spacákem, žádné "hotelového“ typu. Tak nevím - ale jak si to máme vysvětlit, když nám byla fakturována částka 250,-Kč!!! ??

Vlaďka Baranová, župa Beskydská

Tak – a co teď?

Ukazuje se, že situace zdaleka nebyla tak jednoduchá, jak se povídalo a zdálo. Při vší úctě k nesmírné organizační práci župy Podřipské, nelze skupinu sester, která odjela, odsuzovat a pranýřovat. Prostě se to stalo a poučení je nasnadě!

Každá chyba, kterou uděláme, se nám stonásobně vymstí. V tomto případě poškozením skladby a především obrovským zklamáním a smutkem cvičenek – nic z toho není žádná paráda a rozhodně nám to nedělá čest. I když všechno pochopíme a pochopili jsme to, je to takový černý flíček na nádherné akci, která – i přes víc než nepřízeň počasí – nám přinesla radost a Sokolu úspěch.

Docela mne mrzí, že jsem se v Souzvucích do celého problému zamíchala, ale už se stalo. Nechtěla jsem se a nechci nikoho dotknout – část viny má župa, část cvičenky, které trochu ztratily nervy. Zase se ukazuje, že i s perfektní přípravou se vždy nějaká chyba objeví – takže „odpusťme si, co jsme si“, neschraňujme zlobu a ublíženost a starejme se, aby se nikdy víc podobná situace neopakovala! Prostě si to nemůžeme dovolit.

Začíná nový cvičební rok, začněme ho s úsměvem a s vědomím, že si vážíme sokolské pospolitosti a jsme schopni v budoucnu pro ni něco udělat!

Jarina Žitná

Všechny chyby mají dalekosáhlé následky. Zatím co jsem se snažila napsat tenhle článek, vyvařila se mi v kuchyni všechna voda v hrnci s bramborami, nastala „kremace“ a hrnec musím vyhodit!!!